Jak vařili komáří paštiku - Pohádka bratří Grimmů

byl jednou jeden král a královna a ti měli syna a dceru a ty dvě děti se velmi milovaly. Princ chodíval často na lov a občas zůstával dlouho venku v lese, ale jednou se stalo, že se už domů nevrátil. Sestřička kvůli tomu celé dny plakala, až z toho málem oslepla, až se konečně jednoho dne rozhodla, že je to k nevydržení, a odešla do lesa, aby tam bratříčka hledala. Šla a šla, dokud nepadla únavou, a když se zvedla, stál u ní najednou lev, který se k ní měl přátelsky a vypadal dobrácky. Tak si mu sedla na záda a on ji nesl pryč a přitom ji hladil ocasem, aby ji uklidnil. Když ušli opět pěkný kus cesty, dorazili k nějaké jeskyni a lev se vydal rovnou do ní a sestřička se nebála a nechala se dál nést. Tak procházeli tmavou jeskyní, která byla stále temnější a temnější, až nakonec docela černočerná, a to trvalo ještě chvilku a opět vyšli na denní světlo a ocitli se v překrásné zahradě, uprostřed které stál nádherný palác. Když přišli k jeho bráně, lev se zastavil a princezna sestoupila z jeho zad. Tu se dal lev do řeči: „V tom krásném domě budeš bydlet a sloužit mi. Když splníš vše, co si budu přát, tak jednoho dne zase uvidíš svého bratra.“ Tak princezna sloužila a ve všem lva poslechla.

aběžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

jednoho dne se procházela v zahradě; bylo tam tak krásně, ale přece jen byla smutná, protože se cítila sama samotinká, celým světem opuštěná. Jak tak chodila sem a tam, přišla k rybníku, v jehož středu ležel ostrůvek, na kterém stál půvabný altánek. Tu spatřila, že v altánku si hoví trávově zelená rosnička, která měla na hlavě místo čepce růžový lístek. Žabka se na princeznu podívala a řekla: „Pročpak jsi tak smutná?“ „Jak nemám být smutná?“ povzdechla si princezna a postěžovala si, co jí potkalo. Tu jí žába učinila přátelskou nabídku: „Když budeš něco potřebovat, tak přijď, já ti ráda pomohu či poradím.“ „Jak ti to ale splatím?“ zeptala se princezna. „Nemusíš mi nic splácet, dítě,“ řekla žába: „každý den mi přines čerstvý růžový lístek na čepec.“ Tak šla princezna zpět na zámek a bylo jí hned lehčeji u srdce. Od té chvíle, jen si lev něco přál, běžela k rybníku a žába jí opatřila vše, co potřebovala.

jednoho dne lev řekl: „Dnes večer bych si dal komáří paštiku, ale to ti říkám, musí mi chutnat.“ Princezna se polekala, jak by mohla obstarat něco tak zcela nemožného? Běžela za žábou a stěžovala si jí, ale ta řekla: „Nedělej si starosti, komáří paštiku ti obstarám!“ Potom si sedla, otevřela hubu a čekala na komáry, jak letěl nějaký kolem, udělala chňap! a lap! Nachytala jich tolik, kolik jeden potřebuje na porci paštiky pro hladového lva. Potom nasbírala na hromádku dřevěné třísky a rozdělala oheň, uhnětla paštiku a dala ji na oheň a vařila a netrvalo to ani dvě hodiny a zahradou se linula vůně, že se jednomu sbíhaly sliny. Ale když žabka podávala paštiku princezně, řekla: „Tu paštiku ti nedám dřív, dokud mi neslíbíš, že lvovi, jen co usne, usekneš hlavu mečem, který je ukrytý za jeho lůžkem.“ „Ne!“ vykřikla princezna zděšeně: „To neudělám! Ten lev ke mně byl vždy hodný.“ Tu žába řekla: „Když to neuděláš, nikdy svého bratra neuvidíš a kromě toho, tomu lvovi tím neublížíš.“ Tak to nakonec žábě slíbila, vzala paštiku a přinesla ji lvovi. „Nu, voní to opravdu dobře.“ řekl a pustil se hned do jídla a než by jeden okem mrknul, celou paštiku snědl. Pak na něj dolehla únava, a tak si lehnul, že se trochu prospí: „Pojď a sedni si ke mně a trochu mě vískej, dokud neusnu.“

princezna opět poslechla, sedla si vedle lva, levou rukou ho vískala a pravou hledala meč, který měl ležet za postelí. Když lev usnul, vytáhla meč, pevně zavřela oči a jednou ranou mu usekla hlavu. Když otevřela oči, byl lev pryč a vedle ní stál její milovaný bratr, který ji políbil a řekl: „Tys mne vysvobodila! Byl jsem ten lev a byl jsem zakletý, a to na tak dlouho, dokud mi z lásky ke mně jako lvu dívčí ruka neusekne hlavu.“ Potom šli společně do zahrady, aby poděkovali žabce, ale když tam přišli, viděli, že poskakuje po ostrůvku sem a tam a hledá tříska, aby rozdělala oheň. Když konečně hranička dříví jasně plála, žabka neváhala a skočila do ohně. Chvíli tam tak stála v plamenech, když tu se najednou zablesklo a oheň zhasnul a místo žabky tam stála krásná dívka. Byla to zakletá princezna, která milovala prince.

tak se společně vrátili domů ke králi a královně a netrvalo to dlouho a vysvobozený princ slavil svatbu s vysvobozenou princeznou. A byla vám to ale svatba! Kdo tam přišel, hladový neodešel!

Facebook

Whatsapp

Messenger Telegram

Učte se jazyky. Dvakrát klepněte na slovo.Učte se jazyky v kontextu s Childstories.org a Deepl.com.

Informace pro vědeckou analýzu