Chudák chlapec v hrobě - Pohádka bratří Grimmů

Byl jednou jeden chudý pastýř, kterému zemřeli otec i matka. Úřady ho daly do domu bohatého muže, který ho měl živit a vychovávat. Muž a jeho žena však měli zlé srdce, byli chamtiví a úzkostliví o své bohatství a zlobili se, kdykoli mu někdo dal do úst sousto chleba. Chudák si mohl dělat, co se mu zlíbilo, jídla dostával málo, ale jen omezené množství ran, o to víc.

Jednoho dne musel hlídat slepici a její kuřata, ale ta s nimi proběhla živým plotem a jestřáb se vzápětí snesl dolů a odnesl ji vzduchem. Chlapec z celé síly svého těla zavolal: „Zloději! Zloději! Darebáku!“. Ale k čemu to bylo dobré? Jestřáb svou kořist nepřivedl zpět. Muž uslyšel hluk a běžel na místo, a jakmile viděl, že jeho slepice je pryč, rozzuřil se a chlapce tak zbil, že se dva dny nemohl hnout. Pak se musel starat o slepice bez slepice, ale teď byly jeho potíže ještě větší, protože jedna pobíhala sem a druhá tam. Myslel si, že dělá velmi moudře, když je všechny svázal provázkem, protože pak by mu jestřáb nemohl žádnou ukrást. Ale velmi se mýlil. Po dvou dnech, vyčerpaný pobíháním a hladem, usnul; Dravý pták přiletěl a chytil jedno ze slepic, a protože k němu byla ostatní pevně přivázaná, odnesl je všechny najednou, usadil se na strom a sežral je. Farmář se právě vracel domů a když viděl tu smůlu, rozzlobil se a chlapce tak nemilosrdně zbil, že musel několik dní ležet v posteli.

Když se znovu postavil na nohy, řekl mu farmář: „Jsi na mě moc hloupý, nemohu z tebe udělat pastýře, musíš jít jako poslíček.“ Pak ho poslal k soudci, kterému měl donést košík plný hroznů, a dal mu i dopis. Cestou nešťastného chlapce tak trápil hlad a žízeň, že snědl dva hrozny. Košík vzal k soudci, ale když soudce dopis přečetl a spočítal hrozny, řekl: „Chybí dva hrozny.“ Chlapec se zcela upřímně přiznal, že hladem a žízní pohnal ty dva, které chyběly. Soudce napsal farmáři dopis a požádal ho o stejný počet hroznů. I ty mu musel chlapec donést s dopisem. Protože měl opět tak velký hlad a žízeň, nemohl si pomoct a znovu snědl dva hrozny. Nejprve však vyndal z košíku dopis, položil ho pod kámen a posadil se na něj, aby ho dopis neviděl a neprozradil. Soudce ho však znovu přiměl vysvětlit ohledně chybějících trsů. „Ach,“ řekl chlapec, „jak ses to dozvěděl? Dopis o tom nemohl vědět, vždyť jsem ho předtím dal pod kámen.“ Soudce se nemohl ubránit smíchu chlapcově prostotě a poslal muži dopis, v němž ho nabádal, aby se o chudáka chlapce lépe staral, aby mu nechybělo jídlo a pití, a také aby ho naučil, co je správné a co špatné.

„Brzy ti ukážu rozdíl,“ řekl tvrdý muž, „chceš-li jíst, musíš pracovat, a uděláš-li něco špatně, dostatečně tě poučí rány.“

Druhý den mu dal těžký úkol. Měl nasekat dva snopy slámy na krmení pro koně a muž mu pohrozil: „Za pět hodin,“ řekl, „se vrátím, a pokud sláma do té doby nebude rozřezána na plevy, budu tě bít, dokud nebudeš moci pohnout ani končetinou.“ Farmář šel se svou ženou, sluhou a dívkou na každoroční trh a chlapci nenechal nic než malý kousek chleba. Chlapec se posadil na lavici a začal pracovat ze všech sil. Jak se zahříval, sundal si kabát a hodil ho na slámu. Ve strachu, že by nestihl práci včas, neustále řezal a ve spěchu, aniž by si toho všiml, nasekal si kabát i slámu. Neštěstí si uvědomil příliš pozdě; nedalo se to napravit. „Ach,“ zvolal, „teď je se mnou konec! Ten zlý muž mi nevyhrožoval jen tak pro nic za nic; jestli se vrátí a uvidí, co jsem provedl, zabije mě. Raději si vezmu život.“

Chlapec jednou slyšel farmářovu ženu říkat: „Mám pod postelí hrnec s jedem.“ Řekla to však jen proto, aby odradila chamtivé lidi, protože v něm byl med. Chlapec se vplazil pod postel, vytáhl hrnec a snědl všechno, co v něm bylo. „Nevím,“ řekl, „lidé říkají, že smrt je hořká, ale mně chutná velmi sladce. Není divu, že farmářova žena tolikrát toužila po smrti.“ Posadil se na malou židličku a byl připraven zemřít. Ale místo aby slábl, cítil se díky výživnému jídlu posílen. „Nemohl to být jed,“ pomyslel si, „ale farmář jednou řekl, že v krabici, ve které si uchovává oblečení, je malá lahvička s jedem na mouchy; to bude bezpochyby ten pravý jed a přinese mi smrt.“ Nebyl to však jed na mouchy, ale maďarské víno. Chlapec vytáhl láhev a vyprázdnil ji. „Tato smrt chutná také sladce,“ řekl si, ale krátce nato, když se mu víno začalo hromadit v hlavě a otupovat ho, si myslel, že se blíží jeho konec. „Cítím, že musím zemřít,“ řekl si, „půjdu na hřbitov a budu hledat hrob.“ Vrávoral ven, došel na hřbitov a uložil se do nově vykopaného hrobu. Čím dál víc ztrácel rozum. Nedaleko byl hostinec, kde se konala svatba; když uslyšel hudbu, představoval si, že je už v ráji, až nakonec ztratil veškeré vědomí. Chudák chlapec se už nikdy neprobudil; horko silného vína a studená noční rosa ho připravily o život a zůstal v hrobě, do kterého se uložil.

Když se farmář dozvěděl o chlapcově smrti, zděsil se a bál se, že bude postaven před soud. Zmocnila se ho taková úzkost, že omdlel k zemi. Jeho žena, která stála na ohništi s pánví rozpáleného tuku, k němu běžela na pomoc. Plameny se však vrhly na pánev, celý dům vzplanul, během několika hodin lehl popelem a zbytek let, které museli prožít, strávili v chudobě a bídě, trýzněni výčitkami svědomí.

Facebook

Whatsapp

Messenger Telegram

Učte se jazyky. Dvakrát klepněte na slovo.Učte se jazyky v kontextu s Childstories.org a Deepl.com.

Informace pro vědeckou analýzu