Dívka bez rukou - Pohádka bratří Grimmů

Jistý mlynář postupně zchudl a nezbylo mu nic jiného než mlýn a za ním velká jabloň. Jednou, když šel do lesa pro dřevo, přistoupil k němu starý muž, kterého nikdy předtím neviděl, a řekl: „Proč se trápíš kácením dřeva? Zbohatnu tě, když mi slíbíš, co stojí za tvým mlýnem.“ „Co jiného by to mohlo být než moje jabloň?“ pomyslel si mlynář a řekl: „Ano,“ a dal cizinci písemný slib.

On se však posměšně zasmál a řekl: „Až uplynou tři roky, přijdu a odnesu si, co mi patří,“ a pak odešel. Když se mlynář vrátil domů, jeho žena mu přišla naproti a zeptala se: „Řekni mi, mlynáři, odkud se do našeho domu vzalo tohle náhlé bohatství? Všechny truhly a bedny se najednou naplnily; nikdo ho nepřinesl a já nevím, jak se to stalo.“ Odpověděl: „Pochází od cizince, který mě potkal v lese a slíbil mi velký poklad. Já jsem mu na oplátku slíbil, co stojí za mlýnem; můžeme mu za to dát tu velkou jabloň.“ „Ach, manžele,“ řekla vyděšená žena, „to musel být ďábel! Nemyslel jabloň, ale naši dceru, která stála za mlýnem a zametávala dvůr.“

Mlynářova dcera byla krásná, zbožná dívka a prožila tři roky v bázni Boží a bez hříchu. Když tedy čas uplynul a nastal den, kdy si ji měl Zlý duch přivést, umyla se a udělala kolem sebe kruh křídou. Ďábel se objevil poměrně brzy, ale nemohl se k ní přiblížit. Rozzlobeně řekl mlynáři: „Vezmi jí všechnu vodu, aby se už nemohla umýt, jinak nad ní nemám žádnou moc.“

Mlynář se bál a udělal to. Druhý den ráno přišel ďábel znovu, ale ona si plakala do rukou a ty byly docela čisté. Znovu se k ní nemohl dostat a zuřivě řekl mlynáři: „Usekni jí ruce, jinak ji nezvládnu.“ Mlynář byl v šoku a odpověděl: „Jak bych mohl useknout ruce svému vlastnímu dítěti?“ Tu mu Zlý duch pohrozil a řekl: „Jestli to neuděláš, budeš můj a vezmu si tě samotného.“ Otec se polekal a slíbil, že ho poslechne.

Šel tedy k dívce a řekl: „Dítě moje, když ti neuseknu obě ruce, ďábel mě odnese, a ve svém strachu jsem slíbil, že to udělám. Pomoz mi v mé nouzi a odpusť mi zlo, které ti způsobuji.“ Odpověděla: „Milý otče, udělej se mnou, co chceš, jsem tvé dítě.“ Nato položila obě ruce a nechala je useknout. Ďábel přišel potřetí, ale ona tak dlouho a tolik plakala na pahýlech, že nakonec byly zcela čisté. Pak musel podlehnout a ztratil nad ní veškeré právo.

Mlynář jí řekl: „Skrze tebe jsem získal takové bohatství, že se o tebe budu pečlivě starat, dokud budeš žít.“ Ale ona odpověděla: „Zde nemohu zůstat, půjdu ven, soucitní lidé mi dají tolik, kolik budu potřebovat.“ Nato si nechala svázat zmrzačené paže k zádům a za východu slunce se vydala na cestu a šla celý den až do noci. Pak přišla do královské zahrady a v třpytivém světle měsíce uviděla, že v ní rostou stromy pokryté krásným ovocem, ale nemohla dovnitř vejít, protože kolem bylo mnoho vody.

A protože celý den šla a nesnědla ani sousto, a trápil ji hlad, pomyslela si: „Kdybych jen byla uvnitř, abych se mohla najíst z ovoce, jinak bych musela zemřít hlady!“ Pak poklekla, vzývala Boha Hospodina a modlila se. A náhle k ní přišel anděl, který udělal ve vodě hráz, takže příkop vyschl a ona mohla projít. A teď šla do zahrady a anděl šel s ní. Viděla strom pokrytý krásnými hruškami, ale všechny byly spočítány. Pak k nim šla a aby utišila hlad, snědla jednu ze stromu ústy, ale ne víc. Zahradník se díval; ale anděl, který stál opodál, se bál a myslel si, že dívka je duch, a mlčel, ani se neodvážil křičet ani s duchem promluvit.

Když snědla hrušku, byla spokojená a šla se schovat mezi keři. Král, kterému zahrada patřila, k ní sestoupil následujícího rána, spočítal ji a viděl, že jedna hruška chybí, a zeptal se zahradníka, co se s ní stalo, protože neležela pod stromem, ale byla pryč. Zahradník odpověděl: „Včera v noci přišel duch, který neměl ruce, a snědl jednu hrušku ústy.“ Král se zeptal: „Jak se duch dostal přes vodu a kam se poděl poté, co snědl hrušku?“ Zahradník odpověděl: „Někdo přišel z nebe v sněhobílém rouše, udělal hráz a zadržel vodu, aby duch mohl projít příkopem. A protože to musel být anděl, bál jsem se, neptal jsem se na nic a nekřičel jsem. Když duch hrušku snědl, vrátil se zpět.“ Král řekl: „Jestliže je to tak, jak říkáš, budu s tebou dnes v noci bdít.“

Když se setmělo, král přišel do zahrady a přivedl s sebou kněze, který měl promluvit s duchem. Všichni tři se posadili pod strom a pozorovali. O půlnoci se dívka vyhrabala z houští, šla ke stromu a znovu z ní ústy snědla jednu hrušku a vedle ní stál anděl v bílém rouše. Pak k nim vyšel kněz a zeptal se: „Přicházíš z nebe, nebo ze země? Jsi duch, nebo člověk?“ Odpověděla: „Nejsem duch, ale nešťastná smrtelnice opuštěná vším kromě Boha.“ Král řekl: „I když tě opustí celý svět, já tě přesto neopustím.“ Vzal ji s sebou do svého královského paláce a protože byla tak krásná a dobrá, zamiloval si ji celým srdcem, nechal pro ni udělat stříbrné ruce a vzal si ji za ženu.

Po roce musel král vyrazit na vojnu, a tak svěřil svou mladou královnu do péče matky a řekl: „Jestli ji přinesou do postele, starej se o ni, dobře ji ošetřuj a hned mi to řekni v dopise.“ Pak porodila krásného chlapce. Stará matka si tedy pospíšila, aby mu napsala a oznámila radostnou zprávu. Posel si však cestou odpočinul u potoka a protože byl unavený velkou vzdáleností, usnul. Pak přišel ďábel, který se stále snažil dobré královně ublížit, a vyměnil dopis za jiný, v němž bylo napsáno, že královna přivedla na svět nestvůru.

Když si král dopis přečetl, byl šokován a velmi znepokojen, ale odpověděl, že se mají o královnu dobře starat a dobře ji ošetřovat až do jeho příjezdu. Posel se s dopisem vrátil, ale odpočinul si na stejném místě a znovu usnul. Pak se znovu objevil ďábel a vložil si do kapsy jiný dopis, v němž bylo napsáno, že mají královnu i její dítě usmrtit. Stará matka byla, když dopis dostala, strašně šokována a nemohla tomu uvěřit. Znovu napsala králi, ale nedostala žádnou jinou odpověď, protože ďábel pokaždé podstrčil falešný dopis a v posledním dopise bylo také napsáno, že má královně zachovat jazyk a oči na znamení, že uposlechla.

Stará matka se však rozplakala při pomyšlení, že se má prolít taková nevinná krev, a tak si v noci nechala přivést laň, vyřízla jí jazyk a oči a nechala si je. Pak řekla královně: „Nemohu tě nechat zabít, jak král přikazuje, ale tady už nesmíš zůstat. Jdi se svým dítětem do širokého světa a už se sem nikdy nevracej.“ Ubohá žena si dítě přivázala na záda a odešla s očima plnýma slz.

Přišla do velkého divokého lesa, padla na kolena a modlila se k Bohu. Zjevil se jí anděl Páně a zavedl ji k malému domku s cedulí: „Zde všichni bydlí svobodně.“ Z malého domku vyšla sněhobílá dívka a řekla: „Vítej, paní královno,“ a zavedla ji dovnitř. Pak jí odvázali chlapce od zad, přiložili ho k prsu, aby se nakrmil, a pak ho položili do krásně ustlané postýlky. Ubohá žena se zeptala: „Odkud víš, že jsem královna?“ Bílá dívka odpověděla: „Jsem anděl poslaný Bohem, abych hlídal tebe a tvé dítě.“ Královna zůstala v malém domku sedm let, bylo o ni dobře postaráno a z Boží milosti jí díky její zbožnosti znovu narostly ruce, které jí byly useknuty.

Konečně se král vrátil z války domů a jeho prvním přáním bylo vidět svou ženu a dítě. Tu se jeho stará matka rozplakala a řekla: „Ty ničemný muži, proč jsi mi napsal, že mám vzít ty dva nevinné životy?“ Ukázala mu dva dopisy, které Zlý duch zfalšoval, a pak pokračovala: „Udělala jsem, jak jsi mi přikázal,“ a ukázala znamení, jazyk a oči.

Tu král začal plakat pro svou ubohou ženu a malého syna mnohem hořčeji, než plakala, že se nad ním stará matka slitovala a řekla: „Buď v klidu, stále žije. Tajně jsem nechala zabít laň a vzala jsem jí tyto symboly; ale dítě jsem přivázala k hřbetu tvé ženy a řekla jí, aby šla do širokého světa, a přiměla ji slíbit, že se sem už nikdy nevrátí, protože ses na ni tak rozzlobil.“ Král pak řekl: „Půjdu tak daleko, jak je modrá obloha, a nebudu jíst ani pít, dokud nenajdu svou drahou ženu a dítě, pokud mezitím nebudou zabiti nebo nezemřou hlady.“

Král tedy cestoval dlouhých sedm let a hledal ji v každé skalní rozsedlině a v každé jeskyni, ale nenašel ji a myslel si, že zemřela na nouzi. Po celou tu dobu nejedl ani nepil, ale Bůh ho podporoval. Konečně přišel do velkého lesa a našel v něm malý domek, na kterém bylo napsáno: „Zde všichni bydlí svobodně.“ Tu vyšla bílá dívka, vzala ho za ruku, vedla ho dovnitř a řekla: „Vítej, pane králi,“ a zeptala se ho, odkud přišel. Odpověděl: „Brzy budu cestovat sedm let a hledám svou ženu a její dítě, ale nemohu je najít.“ Anděl mu nabídl jídlo a pití, ale on si nic nevzal a chtěl si jen trochu odpočinout. Pak si lehl ke spánku a přikryl si obličej kapesníkem.

Nato anděl vešel do komnaty, kde seděla královna se svým synem, kterému obvykle říkala „Smutný“, a řekl jí: „Jdi ven se svým dítětem, tvůj manžel přišel.“ Šla tedy k místu, kde ležel, a kapesník mu spadl z obličeje. Pak řekla: „Smutný, vezmi kapesník svého otce a znovu mu zakryj obličej.“ Dítě ho zvedlo a znovu mu ho přiložilo přes obličej. Král ve spánku slyšel, co se dělo, a s potěšením nechal kapesník znovu spadnout. Ale dítě ztratilo trpělivost a řeklo: „Milá matko, jak mohu zakrýt otci obličej, když na tomto světě nemám otce? Naučil jsem se modlitbu ‚Otče náš, který jsi v nebesích.‘ Řekl jsi mi, že můj otec byl v nebesích a byl dobrým Bohem, a jak mohu znát takového divocha? Není to můj otec.“ Když to král uslyšel, vstal a zeptal se, kdo jsou. Pak král řekla: „Jsem tvá žena a to je tvůj syn, Bolestný.“

A uviděl její živé ruce a řekl: „Moje žena měla stříbrné ruce.“ Odpověděla: „Dobrý Bůh způsobil, že mi znovu narostly přirozené ruce.“ Anděl vešel do vnitřního pokoje, přinesl stříbrné ruce a ukázal mu je. Tehdy si byl jistý, že je to jeho drahá žena a jeho drahé dítě, políbil je a zaradoval se a řekl: „Těžký kámen mi spadl ze srdce.“ Anděl Boží jim pak dal s ní jedno jídlo a potom se vrátili domů ke královské staré matce. Všude panovala velká radost a král s královnou se znovu vzali a žili spokojeně až do svého šťastného konce.

Facebook

Whatsapp

Messenger Telegram

Přečtěte si 5minutovou pohádku

Podvržené dítě

Veš a blecha

Učte se jazyky. Dvakrát klepněte na slovo.Učte se jazyky v kontextu s Childstories.org a Deepl.com.

Informace pro vědeckou analýzu