Dobrá dohoda - Pohádka bratří Grimmů

Byl jednou jeden rolník, který přivedl svou krávu na trh a prodal ji za sedm mincí. Cestou domů musel minout rybník a už z dálky slyšel žáby křičet: „Aik, aik, aik, aik.“

„No,“ řekl si, „mluví bezdůvodně, dostal jsem sedm, ne osm.“ Když se dostal k vodě, zvolal na ně: „Hloupá zvířata! Copak nevíte, že je to tak? Je to sedm tolarů, ne osm.“

Žáby si však stály za svým: „aik, aik, aik, aik.“

„Tak pojď, jestli tomu nechceš věřit, můžu ti to spočítat,“ vytáhl peníze z kapsy a odpočítal sedm mincí, vždycky počítal čtyřiadvacet grošů na minci. Žáby si však jeho počítání nevšímaly a stále křičely: „Aik, aik, aik, aik.“

„Cože?“ zvolal rolník rozzlobeně, „když jste odhodláni to vědět líp než já, spočítejte si to sami.“ A hodil jim všechny peníze do vody. Zastavil se a chtěl počkat, až budou hotovi a přinesou mu zase ty své, ale žáby si trvaly na svém a neustále křičely „ajk, ajk, ajk, ajk“ a peníze už nevyhazovaly.

Ještě dlouho čekal, až se večer sešlo a musel se vrátit domů. Pak nadával žabám a křičel: „Vy cákači vody, vy tupohlaví, vy vykulené oči, máte velké tlamy a umíte vřískat, až vás z toho bolí uši, ale sedm tolarů nenapočítáte! Myslíte, že tu budu stát, dokud neskončíte?“

A s tím odešel, ale žáby za ním stále křičely: „Aik, aik, aik, aik,“ dokud se domů docela rozzlobený nevrátil.

Po chvíli koupil další krávu, kterou zabil, a vypočítal si, že když maso dobře prodá, vydělá tolik, kolik stály ty dvě krávy, a k tomu ještě kůži. Když tedy dorazil s masem do města, shromáždila se před branou velká smečka psů s velkým chrtem v čele, který na maso skočil, očichal ho a štěkal: „Páni, páni, páni!“

Protože ho nic nezastavilo, rolník mu řekl: „Ano, ano, vím velmi dobře, že říkáš ‚páni, páni, páni‘, protože chceš trochu masa; ale špatně bych dopadl, kdybych ti ho dal.“

Pes však neodpověděl nic jiného než „páni, páni“. „Slíbíš mi, že to celé nesežereš a půjdeš za mě na kauci?“

„Páni, páni, páni,“ řekl pes.

„Nuže, když na tom trváš, nechám ti to; znám tě dobře a vím, kdo je tvým pánem; ale toto ti říkám, musím mít peníze do tří dnů, jinak se ti to zvrtne; musíš mi je prostě přinést.“

Nato vyložil maso a otočil se zpět. Psi se na něj vrhli a hlasitě štěkali: „Páni, páni!“

Venkovan, který je slyšel z dálky, si řekl: „Hele, teď už všichni něco chtějí, ale ten velký je za to zodpovědný mně.“

Když uplynuly tři dny, pomyslel si venkovan: „Dnes večer budu mít peníze v kapse,“ a byl z toho velmi nadšený. Ale nikdo nechtěl přijít a zaplatit.

„Teď už se nedá nikomu věřit,“ řekl; a nakonec ztratil trpělivost, šel do města k řezníkovi a požadoval peníze. Řezník si myslel, že je to vtip, ale rolník řekl: „Žerty stranou, chci si své peníze vzít! Nepřinesl ti ten velký pes před třemi dny celou poraženou krávu?“

Řezník se rozzlobil, popadl koště a vyhnal ho. „Počkejte chvíli,“ řekl rolník, „na světě je ještě nějaká spravedlnost!“ a šel do královského paláce a prosil o audienci.

Byl odveden před krále, který tam seděl se svou dcerou, a zeptal se ho, jaké zranění utrpěl. „Běda!“ řekl, „žaby a psi mi vzali, co mi patří, a řezník mi za to zaplatil holí,“ a podrobně vyprávěl všechno, co se stalo.

Tu se královská dcera začala srdečně smát a král mu řekl: „Nemohu ti v tomhle vynachválit, ale vezmeš si mou dceru za ženu. V celém svém životě se ještě nikdy tak nesmála jako tobě, a já jsem ji slíbil tomu, kdo ji dokáže rozesmát. Můžeš poděkovat Bohu za své štěstí!“

„Ach,“ odpověděl rolník, „nebudu ji mít, už mám ženu a ta je na mě o jednu moc. Když jdu domů, je to stejně zlé, jako kdybych měl ženu v každém rohu.“

Tu se král rozzlobil a řekl: „Jsi hlupák.“

„Ach, pane králi,“ odpověděl rolník, „co jiného můžete od vola čekat než hovězí?“

„Přestaň,“ odpověděl král, „dostaneš další odměnu. Jdi teď pryč, ale vrať se za tři dny a pak ti bude spočítáno plných pět set.“

Když sedlák vyšel branou, strážný řekl: „Rozesmál jsi královnu, takže se ti jistě něco dobrého dostane.“

„Ano, to si myslím,“ odpověděl rolník, „mně se jich má napočítat pět set.“

„Poslouchej,“ řekl voják, „dej mi trochu. Co s těmi penězi můžeš dělat?“

„Jak jste to vy,“ řekl rolník, „dostanete dvě stě; dostaňte se za tři dny před krále a nechte si je vyplatit.“

Žid, který stál opodál a slyšel rozhovor, běžel za rolníkem, chytil ho za kabát a řekl: „Ach, to je ale šťastné dítě! Vyměním ti je, vyměním ti je za malé mince, na co chceš ty velké mince?“

„Žide,“ řekl venkovan, „můžeš mít ještě tři sta; dej mi je hned v mincích, za tři dny ti je král zaplatí.“ Žid byl ziskem nadšený a přinesl částku v groších, z nichž tři měly hodnotu dvou dobrých.

Po třech dnech, na králův rozkaz, šel rolník před krále. „Svlékněte mu kabát,“ řekl král, „a dostane svých pět set.“

„Ach!“ řekl rolník, „už mi nepatří; dvě stě jich jsem daroval strážnému a tři sta mi Žid vyměnil, takže mi právem nepatří vůbec nic.“

Mezitím voják a Žid vešli dovnitř a vyžádali si od sedláka, co získali, a dostali rány přesně odpočítané. Voják to trpělivě snášel a už věděl, jak to chutná; ale Žid se smutně zeptal: „Běda, běda, jsou tohle ty těžké mince?“

Král se nemohl ubránit smíchu nad sedlákem, a když všechen jeho hněv opadl, řekl: „Jelikož jsi o svou odměnu přišel dříve, než ti připadla, dám ti něco místo ní. Jdi do mé pokladnice a vezmi si nějaké peníze, kolik chceš.“

Rolníkovi to nemuselo říkat dvakrát a nacpal si do velkých kapes, co dovnitř vešlo. Potom šel do hostince a spočítal si peníze.

Žid se za ním plížil a slyšel, jak si mumlá: „Ten darebák král mě přece podvedl, proč mi ty peníze nemohl dát sám? Pak bych věděl, co mám? Jak teď můžu poznat, jestli to, co jsem měl to štěstí strčit do kapes, je pravda, nebo ne?“

„Proboha!“ řekl si Žid, „ten muž mluví neuctivě o našem pánu králi. Poběžím a udám to, pak dostanu odměnu a on bude také potrestán.“

Když král uslyšel sedlákova slova, rozzlobil se a přikázal Židovi, aby šel a přivedl k němu provinilce. Žid běžel k sedlákovi: „Máš jít okamžitě k panu králi v tom samém oděvu, v jakém jsi.“

„Vím, co je správné, líp než tohle,“ odpověděl rolník, „nejdřív si nechám ušít nový kabát. Myslíš, že tam má jít člověk s tolika penězi v kapse ve svém starém otrhaném kabátě?“

Žid, když viděl, že se rolník bez dalšího kabátu ani nepohne, a protože se obával, že kdyby králův hněv ochladl, přišel by o odměnu a rolník o trest, řekl: „Z čistého přátelství ti na krátkou dobu půjčím kabát. Co by lidé neudělali z lásky!“ Rolník se s tím spokojil, oblékl si Židův kabát a odešel s ním.

Král venkovanovi vynadal za zlé řeči, o kterých ho Žid informoval. „Ach,“ řekl venkovan, „co Žid říká, je vždycky lež, z jeho úst nikdy nevyjde žádné pravdivé slovo! Ten darebák tamhle dokáže tvrdit, že mám na sobě kabát.“

„Co to je?“ zaječel Žid. „Není ten kabát můj? Nepůjčil jsem ti ho z čistého přátelství, abys mohl předstoupit před pána krále?“

Když to král uslyšel, řekl: „Žid jistě jednoho z nás oklamal, buď mě, nebo rolníka,“ a znovu poručil, aby mu něco odpočítali v tvrdých mincích. Rolník se však vrátil domů v dobrém kabátě s dobrými penězi v kapse a řekl si: „Tentokrát jsem to trefil!“

Facebook

Whatsapp

Messenger Telegram

Učte se jazyky. Dvakrát klepněte na slovo.Učte se jazyky v kontextu s Childstories.org a Deepl.com.

Informace pro vědeckou analýzu