Jak ježek uhonil zajíce k smrti - Pohádka bratří Grimmů

tento příběh je vlastně vylhaný, děti, ale pravda to musí být taky, neboť můj dědeček nezapomněl nikdy, když nám to vyprávěl, dodat: „Pravda to být musí, synku, jinak by to žádný nevyprávěl.“

ten příběh se udál takto:

to bylo jednoho nedělního podzimního rána, zrovna v čase, kdy kvete pohanka, slunce právě vyšlo na oblohu, nad strništi foukal teplý vítr, vysoko v oblacích zpívali skřivani, v pohance bzučely včely, svátečně odění lidé kráčeli do kostela a mezi těmi všemi stvořeními byl nejspokojenější ježek. Stál na zápraží, ruce měl založené a zkoumal ranní povětří, chvílemi si jen tak pro sebe broukal písničku, čistě a falešně, jak to při nedělním ránu dokáží zazpívat jenom ježkové. Zatímco si tak prozpěvoval, tu mu přišla myšlenka, že by se mohl zatím, než jeho žena myje a obleče děti, jít podívat do polí a popatřit tam, jak se to má s jeho tuřínem. Tuřín rostl na poli nedaleko jeho domu a on ho se svojí rodinou sklízel, proto se na něj díval, jakoby mu patřil. Vymyšleno, uděláno. Zabouchl za sebou domovní dveře a vydal se procházkou na pole. Neušel toho mnoho a bral se zrovna kolem trnkového keře, když potkal zajíce, který si vyšel s podobným záměrem, totiž aby si obhlédnul svoji kapustu.

když ježek zajíce uviděl, dal mu křesťanské pozdravení, ale zajíc, který na své louce platil za urozeného pána a byl proto strašlivě hrdopyšný, na ježkův pozdrav neodvětil, nýbrž pravil podezřívavě: „Jakpak to přijde, že tu za časného rána pobíháš po poli?“ „Jdu se projít.“ odvětil ježek. „Projít?“ smál se zajíc: „No, k ničemu lepšímu ty svoje nohy stejně neužiješ.“ Tato odpověď ježka popudila. Všechno dokázal překousnout, ale na svoje nohy nenechal dopustit, ačkoliv je měl od přírody zkřivené. „Ty si maluješ, že bys dokázal s těmi svýma nohama pořídit víc než já?“ řekl. „To si tedy myslím.“ odpověděl zajíc. „Nu, tak to by se mohlo vyzkoušet,“ myslel ježek: „já říkám, že když poběžíme o závod, budu rychlejší, nežli jsi ty.“ „Ty křivonožko?“ smál se zajíc: „to je věru k popukání. Ale když máš k tomu tolik chuti, o co se tedy vsadíme?“ „O jeden zlaťák a láhev pálenky k tomu.“ „Dobrá,“ řekl zajíc: „řekni teď! a poběžíme.“ „Nu, tolik to zase nespěchá.“ řekl ježek: „já jsem ještě nic nejedl. Nejprve zajdu domů a trochu se nasnídám. Za hodinku jsem tu.“ S tím zajíc souhlasil. Cestou domu si ježek brumlal pod vousy: „Zajíc se spoléhá na svoje dlouhé nohy, ale já ho přesto porazím. On je sice urozený muž, ale také velký hlupák a za to teď zaplatí.“

když přišel ježek domů, řekl své ženě: „Ženo, rychle se oblékni, musíš se mnou ven.“ „Copak se děje?“ ptala se. „Vsadil jsem se o zlaťák a láhev pálenky se zajícem, že s ním poběžím o závod. A musíš u toho být i ty.“ „Jemináčku, muži,“ začala žena hořekovat: „ztratil jsi snad rozum? Jak bys mohl běžet o závod se zajícem?“ „Zadrž, ženo,“ řekl ježek: „a nepleť se do mužských záležitostí! Hni sebou, oblékni se a pojď se mnou!“ Co měla paní ježková dělat? Musila poslechnout, ať chtěla nebo ne. Když byli na cestě, řekl ježek ženě: „Nyní dávej pozor, co ti řeknu. Tady na tom širokém poli poběžíme o závod. Zajíc poběží v jedné brázdě a já ve druhé, začneme tam nahoře. Nebudeš dělat nic jiného, než že se postavíš tady dole do brázdy, a když přiběhne zajíc, tak mu zavoláš na uvítanou: já už jsem tu!“

přišli k poli, ježek ukázal ženě její místo a šel polem nahoru. Když tam přišel, zajíc už čekal. „Tak dáme se do toho?“ zeptal se nedočkavě. „Samozřejmě.“ odvětil ježek. Každý se postavil do své brázdy. Zajíc odpočítával: „jedna, dvě, tři!“ A vyrazil jako vítr dolů polem. Ježek uběhnul sotva tři kroky, praštil sebou do brázdy a spokojeně odpočíval. A když zajíc v plném trysku dorazil do cíle, volala mu paní ježková v ústrety: „Já už jsem tu!

“ Zajíc byl nemálo překvapený, neboť věřil, že má před sebou téhož ježka. Paní ježkové, jak je známo, vypadají totiž úplně stejně jako ježci. „To je nějaké divné,“ řekl zajíc: „ještě jednou a v opačném směru!“

aopět vyrazil jako vítr, až mu uši létaly kolem hlavy. Paní ježková zůstala v klidu na místě, a když zajíc přiběhl nahoru, zavolal mu ježek naproti: „Já už jsem tu!“ Zajíc byl bez sebe zlostí a řval: „Ještě jednou, ještě jednou!“ „Pro mě za mě,“ řekl ježek: „kolikrát budeš chtít.“ Tak běžel zajíc ještě sedmdesát a třikrát a ježek s ním stále držel krok. Vždy, když přiběhnul do horního nebo dolního cíle, řekli mu ježek nebo paní ježková: „Já už jsem tu!“

při sedmdesátém čtvrtém závodu zajíc do cíle už nedoběhnul. Uprostřed pole padnul k zemi, z nosu mu tekla krev a zůstal tam v brázdě ležet dočista mrtvý. Ježek si vzal svůj vyhraný dukát a láhev pálenky, zavolal svoji ženu z jejího místa na konci brázdy a spokojeně šli oba domů. A pokud nezemřeli, žijí dodnes.

tak se to tenkrát stalo, když ježek na poli uběhal zajíce k smrti a od toho času se žádný zajíc neodvážil běžet s ježkem o závod.

A poučení z tohoto příběhu? Tak zaprvé, žádný, ať se má za jakkoliv urozeného, se nemá nikdy vysmívat ani tomu nejmenšímu, byť by to byl jen ježek. A za druhé, že je dobře, pokud se jeden ožení, vzít si ženu sobě rovnou. Když je někdo ježek, musí koukat, aby jeho žena byla také ježek.

Facebook

Whatsapp

Messenger Telegram

Učte se jazyky. Dvakrát klepněte na slovo.Učte se jazyky v kontextu s Childstories.org a Deepl.com.

Informace pro vědeckou analýzu